Cestování do minulých životů

Tento život

A tak tu stojí přede mnou on. Vidíme se poprvé ale můj rozum to nepobírá. Jak poprvé, vždyť ho odněkud moc dobře znám! 

"Vzpomeň si..! kde jenom jste se už mohli potkat?" Nedává mi to žádný smysl. Táák moc cítím, že se známe a přitom k sobě natahujeme ruce, třepeme s nimi na pozdrav a představujeme se jmény.

----------------------------------

V minulosti...

Vidím ho, ale on nevidí mě. Jsem moc malá. Jsem tak malá a potřebuju ho, ale on mě prostě nevidí. Stojí v hloučku dospělých mužů a žen. Ti muži mi tolik nevadí, avšak ty ženy jsou ty, které mi ho kradou. Kterým on dokáže dát veškerou pozornost až na mě zcela zapomene.. a pak? Pak se zlobí a já nechápu proč. Co jsem komu udělala, že mě můj tata zavrhuje? Mám pocit, že mě ani nemiluje. A to bolí.

Myslím, že je normální, že se jako dítě cítím závislá na svém tátovi. Mámu tady totiž nikde necítím, jen babička venku pracuje a stará se o naši domácnost. Za chvíli půjdu za ní ven a ona mi dá práci, kterou mám udělat já. Musím pracovat, ikdyž mi je teprve 7, a ani nevím jestli mi to vadí, nejsem jako ostatní děti. Nějak ze mě vyprchala ta dětská radost a ani nevím, kdy se tomu tak stalo. Snad odjakživa mi něco chybí.

Kdyby aspoň ten táta o mě stál a nebyla jsem mu na obtíž.. tolik toužím po jeho lásce. Stále doufám, že mě jednoho dne bude mít rád.. Mám pocit, že bych udělala cokoliv, jen abych měla jeho přízeň.

----------------------------------------

O měsíc později od prvního setkání v tomto životě

Ležíme vedle sebe v posteli. Je léto a já odložila svou práci, jen abych mohla být s ním. Rozumějte svou práci miluji srdcem i duší, ale jakmile jsem tohohle chlapa poznala, nešlo to už jinak, v hlavě mám jenom jeho a srdce na něj stále myslí. Takže když jsem v práci stejně si s ním stále píšu a přemýšlím, kdy se zase můžeme vidět. Naštěstí se nám daří spolu opravdu každý jeden den být.

Věříte na lásku na první pohled?

 Já o tom vždy jen četla. Ale teď toto zažívám a je to WOOW. Ten vztah se děje tak nějak sám. Nedokážeme být od sebe, tak jsme prostě stále spolu. A vyhovuje nám to. Mé emoce jsou TAK SILNÉ, jako ještě nikdy předtím. Láska, vděčnost, zamilovanost a bohužel stejně tak silné jsou i strachy, pochyby a závislost. Strach že mě opustí, že udělám něco špatně a přijdu o jeho lásku, že mi ho nějaká jiná vezme…

No není tomu ani půl roku a objevuje se jedna "jiná žena" (ne poslední) v našem vztahu a já cítím jeho odpojení se ode mě a BOLEST, jakou mám pocit, že z tohohle života nemůžu znát. Nikdy jsem to nezažila, avšak jsem v rezignaci, stagnaci a já jinak sebevědomá žena, která si v partnerství vždy věděla rady se stávám jen uplakanou, zklamanou.. možná i zděšenou z představy, že tohle vše krásné mezi náma skončí.

----------------------------------

V minulosti...

U mého porodu zemřela máma. MÁ BOLEST S TÍM SPOJENÁ SNAD NIKDY NEODEJDE. Jsem malé miminko v kolébce, které odložili bokem mezitím se snaží zachránit mou umírající matku. Teď jsme spolu byly ve spojení, já v jejím bříšku, které se mě snažilo už vystrčit ven do její náruče, jak o tom vždy snila. Ale místo její naruče jsem ve studeném prostředí, sama a kolem mě je chaos, křik a strach. Nikdo si mě nevšímá. Je mi hrozně. Pláču. Těžké emoce této chvíle mě přikrývají jako černá pokrývka a to je to, co se do mě vtiskuje první půlhodinu po porodu…

A pak? Přichází babička. Pláče. Bere mě do náruče. Konečně někdo. Já svůj pláč však nedokážu zastavit. Nevím jak dlouho řvu, mám pocit, že možná hodiny. Jsem unavená ale pláču dál, protože CHCI SVOU MAMINKU! A uvnitř sebe už dávno vím, že máma nežije. Jen jsme se vystřídaly. Já se narodila a ona odešla. Nikdy se nesejdeme. Nikdy nedostanu její objetí.

"Takové neštěstí, taková tragédie, co si s tebou teď jenom počneme, děťátko?" babička pláče, tiskne mě k sobě a já cítím, tichý slib mezi námi, že ona je ta, která se o mě postará. Pak už mám jenom tatínka. Ten je však zhroucený ze smrti své ženy, kterou jsem mu svým narozením vzala. 

"Nechtěla jsem tati" posílám vzdušnou zprávu a snad by mou omluvu viděl i v mých očích. Kdyby se jen na mě podíval… to on ale nechce. Až moc bolesti jsem mu způsobila. Vzala jsem mu tu, kterou potřeboval pro sebe. Tu kterou miloval. Já jsem starost navíc. Já ji nahradit nemůžu. I kdybych se snažila sebevíc.

--------------------------------------

V tomto životě

Dva roky jsme spolu každý den, v posteli častěji víc než na výletech. Náš vztah je jako dva magnety, které i v momentě, kdy už se chtějí odtrhnout ze vzájemné závilosti, na sobě pořád lpí a visí. Když však chci náš vztah posunout někam dál, budovat rodinu a bydlení, vše se odtrhuje. "Takhle to dál být nemá." Vesmír nám to ukazuje. V budoucnu je pro každého z nás připraven jiný partner. A já jsem ráda, že jsme poslechli a byť bolestným způsobem, tak přeci jsme se od sebe dokázali odtrhnout. A co bylo na konci tohoto vztahu,…? Ano.. zase ty jiné ženy. Jako tenkrát, když o ně měl zájem víc než o svou dceru.

A ponaučení z tohoto karmického vztahu?

On mi dal lásku, kterou mi v minulosti nedokázal dát. A já jemu dala ženskou blízkost, potěšení a podporu ženy, kterou kdysi kvůli mému narození neměl. A tak to je… jeden velký příběh pochopen a dokončen. A tak od té doby už vím, že když cítíme VELKÉ SPOJENÍ A LÁSKU NA PRVNÍ POHLED je za tím příběh minulosti, kterému mnozí říkají KARMA. To znamená, že se dvě duše rozhodly doprožít spolu kousek z minulosti a je jen na nás, jestli a jak do těchto příběhů půjdeme v tomto světě a v tomto životě.

MÁME VOLBU

Někdy je nejlepší volbou se pustit a otočit se směrem k budoucnosti. Někdy potřebujeme ale pochopit TEN NÁŠ PŘÍBĚH, stejně jako jsem to měla já. Ikdyž si myslím, že minulé životy nejde pochopit jako spíš PROŽÍT. Prožit to zaseknuté, to bolavé a spojit to se současnou zkušeností. Od-pustit to všechno a položit si otázku "CO KRÁSNÉHO MĚ V ŽIVOTĚ JEŠTĚ ČEKÁ A S KÝM?"