Příběh mého ženství

Pro Tebe bratříčku od Tvé sestřičky, s láskou vzpomínám…

Předmluva:

Někdy si myslíme, že jsme ještě nikdy v životě nepotkali smrt, bolest ze ztráty milovaného a přitom je  v nás. Přímo v nás, proto ji nevidíme. Je naší součástí ještě dříve, než začneme hrát hru s názvem život. V takové chvíli si můžeme myslet, že nás ještě taková "tragédie" nepotkala a děkujeme, že my si toto na světě nemusíme prožívat, až pak zjistíte, že jste to prožili ještě dřív, než jste spatřili světlo světa. Už to máte v sobě. Už vás to taky potkalo. A nestačíte se divit. Je kouzelné vědět. Je kouzelné cítit. Je kouzelné plakat a milovat. Je kouzelné umět respektovat tato rozhodnutí našich blízkých.

Ve velikém světě, kde žije nespočetně moc lidí a rodin, je rodina se třemi dětmi. Této rodině ze všech těch ostatních se budu věnovat. V čem je vyjímečná? Pokračuj ve čtení a vše se dozvíš.

Tato rodina byla nečekaně neobyčejná. Na venek luxusní vztahy a tak i vevnitř té rodiny se každý člen pyšnil, jak skvěle jim je v této rodině v porovnání s ostatními okolo nich. Téměř všichni si to užívali.   Až na jednoho z nich. Jednoho z nich totiž nikdo neviděl a tak i on přestal chtít vidět je. Ale protože byl skrytý, zůstávala idylka této rodiny neposkvrněná. Rodiče na svém vztahu pracují a vzájemně se respektují, své děti milují a žijí krásný život. Neví však ani oni, že mají děti 3. Třetí dítě se totiž rozhodlo ztrávit na tomto světě jen malilinkatou dobu. Jen pro kraťoulinkou zkušenost a dřív, než stačilo spatřit světlo světa rozhodlo se odejít. Patří ale jim. Ví, že patří do této úžasné rodiny. Ví, že patří k těmto dvěma sourozencům, kteří se po něm narodili. Jenže oni jej nevnímají nevidí, nemyslí na něj. A tak se každým rokem cítí hůř a hůř až se nakonec rozhodne přestat se na ně dívat.

Naštěstí netrvalo dlouho a na zemi v této rodině se začaly dít změny. Měnilo se myšlení rodiny, zvyky, postoje a prohlubovalo se vědomí. Naštěstí to netrvalo celý život, dokonce ani půl století a vše se mělo změnit.

Nejmladší z rodiny začala objevovat vnitřní rozpor se kterým bojovala "Kdo ví proč, chci být raději kluk. Kdo ví proč, myslím si, že by se věci měly lépe, kdybych se narodila jako kluk," cítila. Jenže je přece holka, dokonce žena již. Ale nepřijímá to. Chce vědět víc a tak v sobě pátrá po odpovědích, které jí jsou ale málo. Svůj ženský princip né a né najít.

Rozhodne se jít hlouběji pomocí konstelací, kde si uvědomuje, že svůj ženský princip vlastně nevidí. Zprvu si myslí, že objevila nastavení rodičů, že v něm pokračuje. Matka v mužské energii dělá z otce nevědomky energii ženskou a to se této dceři nelíbí. Vidí to ale teprve nyní po 23 letech života s nimi. Doteď chtěla mít stejný vztah jako její rodiče, stejnou rodinu v jaké vyrůstala si přála. Jenže teď, kdy nehraje ta ŽENA v ní svou roli, se již necítí tak svobodně a dobře. Již není tak šťastná ve svých vztazích, kde se snaží přebírat model své matky s mužskou energií. Ví, že to chce jinak. Ví, že to jde jinak. A tak hledá.

Díky bohu, že hledá, protože kdo hledá, také najde. A když najdete, můžete jít dál, cítit se líp, cítit se celiství a ve své kůži. Kdo najde, pochopí.

Při konstelaci před ní leží na zemi bratr. Ten nenarozený bratr, jež celá rodina neviděla jeho přítomnost, o kterém věděla i ona sama tak málo. "Mrtvá duše, to je váš problém, brání Ti uvidět svou ženskou sílu. Co to je za člověka?" ptá se terapeut.

A ona už ví. Má staršího bratra. Proboha! Má staršího bratra v tomto životě a neví o něm. Při pohledu na něj se bouří všechny její emoce. Vydá první vzlyk, ale nadechne se a nepropukne v pláč, protože ví, že její práce teprve začíná. Cítí se hrozně, když jej takhle vidí schouleného na podlaze v bolesti a nepřijetí. Chce, aby se na ni podíval, ale on se nedívá. Okamžitě na něj chce promluvit a vychrlit, že jí to mrzí, že si jej nevšiml nikdo z jejich rodiny, ale zarazí se, bojí se, že jej vyleká. Čeká, co jí řekne, že chce slyšet. Nakonec povídá něco velmi podobného.

"Ahoj, já jsem Tvoje sestřička, už Tě vidím. Promiň, že jsem Tě neviděla. Už vím, že jsi tady." Bratr téměř okamžitě vzhlédne. Má v očích tak nesmírné ublížení dítěte, že si ona uvědomí, že je stále každá duše ve své podstatě dítětem, které když přijde na zemi, přijde zvědavé se naučit svou lekci. "Jsem ráda,
že Tě vidím," řekne ona.

"Taky jsem rád," odpoví. Je to poprvé, co k ní promluvil její starší nenarozený bratr.

"Nemám žádnou výhodu, protože jsem se narodila a ty ne. Chybíš mi. Přijdu ale za tebou a budeme si spolu jednou taky hrát. Budeme spolu."

"Děkuji Ti, sestřičko." Rozpláče se on. A ji obrovským způsobem dojme, jak jí to řekl. Cítí z něho úlevu. Padá k němu na kolena a vstupuje do jeho nastaveného objetí. To objetí je něco, na co celý život čekala. A kdyby nehledala, čekala by dál. Ale našla. Teď ve svých 23 letech jí její bratr objímá plný důvěry v ní a lásky, přesně tak, jak to ona vždy vyžadovala po svých partnerech ale nikdy jí to nestačilo. Nedá se totiž nahradit objetí od bratra. Schoulila se do jeho náruče a vnímala, jak se její tělo uklidňuje a naplňuje tím, co tolik potřebovala. Lásku a důvěru svého nejbližšího. "Mám Tě moc ráda," řekla. Bratr zavzlykal a na oplátku ji řekl, "Taky Tě mám moc rád."

"Už budeme spolu. Už tě vidím. Už nás nic nerozdělí." Řekla mu v objetí a pevně stiskla. Uvědomila si, že nyní se jí plní tolik let nenaplněný sen. Potřeba objetí. Mohla být malá sestra ale i velká. Mohla být zranitelná ale přitom cítila, že ji bratr vnímá jako někoho silného a velkého, soběstatečného ale zároveň ji dával podporující objetí.

"Po tolika letech Tě konečně vidím sestřičko. Jsi úžasná." Teprve teď povolil své objetí. Chytili se za ruce a klečeli naproti sobě, právě jako malé děti. Usmála se. Očima plnýma úlevy, smutku ale už více i radosti. V hlavě se jí mihla myšlenka, že by nejradši zbytek života strávila už jen s ním. V této radosti z nalezení. Ale hned si uvědomila, že to nejde a poslala myšlenku pryč, aby mohla užít této úžasné naprosto přítomné chvíle se svým bratrem.

"Jsi velká sestričko, vím, že ses měla narodit ty a taky vím, že všechno v životě zvládneš. Důvěřuji ti." řekl jí naprosto upřímnýma očima. Věděla to, ikdyž sama měla oči zavřené. Jeho slova ji totiž zase malinko rozplakala. Bylo to přesně to, co potřebovala slyšet. Zvládne to. Je tu od toho, aby to zvládla. Nevěří tomu sice tolik, jako její bratr ale jeho pevnost za těmito slovy, ji dokonce dokáže přesvědčit.

"Budu tady a počkám na Tebe. A ty, prosím, mezitím žij. Každou chvíli života užij."

"Už na tebe nikdy nezapomenu. Už jsi v mém srdci." řekla mu a cítila, že to zase potřeboval vědět on. Ta malá dušička, která přišla na svět jen do lůna jejich společné matky. Nepřišla bezdůvodně, ba naopak, ona začínala cítit, že byl její nenarozený bratr v jejich životech velmi důležitý.

Ve svém srdci ucítila takový mír. Věděla, že řečeno už bylo vše. Že se mohou rozloučit. Navždy se jí vryl dovnitř jejího srdce. Získala od něj vše, co potřebovala. Je celistvá. Věděla, že on vždy bude s ní. Že není nikdy sama. Že má jednoho bratra ve světě tady hmotném a druhého ve světě dušiček a oba ji hlídají. Od obou má podporu. Usmála se, očima si řekli, že se mají rádi a jak jsou šťastní a on odešel a ona se vrátila do svého Já.

Pak už šlo vše moc dobře. Ona nyní uviděla svou ženskou sílu hozenou opodál, která na ni čekala. Rozeběhla se k ní a objala ji. "Děkuji, že jsi na mě celou tu dobu čekala." řekla svému ženskému principu. Po odříkání dalších omluvných a děkovných slov, pocítila nárust energie a uvnitřnění klidu. Vše najednou bylo v pořádku. Opřela se o své ženství a zkoumala, jaký to je pocit. Poprvé v životě měla za sebou podporu, oporu a obrovskou sílu. Bylo to zvláštní. Seznamovala se s tím pocitem a moc se jí to líbilo. Setkala se se svým ženstvím, které jí chybělo.

"Je tu," pomyslela si. Jaká to úleva. Zhluboka začala dýchat. Cítila, jak se jí navrací zdraví do těla. Mise splněna. Tak dlouho tělo bolelo a volalo, až vyslyšela. A co víc? Kromě ženské části samy sebe, našla ještě ztraceného člena rodiny. A to bylo nejvíc.

Po dokončení procesu konstelací zůstala v šoku. Jak se s tímto vědomím má vypořádat v běžném životě? To ještě nevěděla. Dnes se její pohled na svět, ve kterém žila, zcela změnil. Díky bohu kvůli tomu taky ví, že na tento zážitek nikdy nechce zapomenout. Čas se svým bratrem bude střežit i nadále.

Cestou domů plakala a plakala. Poprvé ucítila smutek ze smrti blízké osoby, kterou tolik milovala. Viděla miminko, viděla světle modrou dušičku, viděla i dospělého muže, kterým by dnes byl. Ale hlavně cítila to napojení na svého bratra. Dovolila si plakat za volantem, protože věděla, že on ji chápe a chrání cestou domů. Taky mu bylo smutno, že s ní nesedí v jednom autě, ale přitom jako by tam byl.

Plakala s vnitřním klidem jaký dlouho nezažila. Navenek zuřil uragán smutnu a emocí. Vevnitř však vše utichlo. Tam uvnitř totiž zuřila bouře už 23 let. A dnes je jí konce. Měla takovou chuť se o svou bolest ze ztráty někomu podělit, ale kdo by pochopil…?

Nakonec zahojila sebe a bratra. O nikoho jiného nešlo. Ona už to ví. A ona cítí, že mu dluží, aby o tom řekla své rodině. Proto nyní píše a píše. Aby věděli, že tu byl. Že je součástí jejich čtyřčlenné rodiny. "Mám dva starší bratry," řekla si. Takto to nyní cítí a chce říkat. "Mám dva starší bratry, jeden se ale rozhodl nenarodit… nakonec právě možná on nám připravil podmínky na to, abychom se mohli my dva narodit. Možná tak důležitou roli hrál." napadlo ji. Něco se totiž změnilo, když přišel i odešel. Nevěděla přesně co, ale cítila z vyprávění rodičů, že je toho její starší bratr hodně naučil.

Ulevilo se jí, hlavou se ji mihla podivná myšlenka, která zněla: "Nemusím potratit jako moje maminka," což ji velice překvapilo. Neuvědomovala si, že takovou myšlenku v sobě nosí, ještě ale pokračovala "a i kdyby ano. Není to zlé. To jen malá duše přišla pro zkušenost a dala ji i mi. I tak bych si zapamatovala, že je součástí rodiny. To už vím." Na nikoho se totiž nesmí zapomínat. Na nikoho, kdo nám změnil svět.

Tímto dílem bych ráda vyzvala každého z nás, aby se nezapomínalo na děti, které přišly do našeho života jen na malou chviličku.
Aby jste je přijali do vaší rodiny a občas s láskou pomysleli i na ně.